PERLIČKY Z PRÁCE III - PŮJČENÉ DĚTI, FRONTA A SYMPATIČTÍ PÁNOVÉ

Ahojte! ☺

Dnešním článkem bych se ještě ráda vrátila alespoň na chvíli do tepla, do léta a do prázdnin. Jak? Sepsala jsem již třetí Perličky z práce a chtěla bych vám jimi zpříjemnit den. Většina z nich je právě ještě z prázdnin, kdy jsem byla v práci více, než teď během roku. Jen jedna situace je ze září. Jinak tato „rubrika“ teď zase pravděpodobně vycházet nebude, protože jsem na brigádě jen málo, takže těch situací se tolik neobjeví. Takže další díl bude asi zase až příští rok. Každopádně, třeba mě lidé překvapí. A teď už přeji jen pěknou zábavu! ☺

 
-starší pán přichází s malou slečnou-
-nakoupí si, pán platí a malá slečna se rozhlíží po prodejně-
Pán: Máme vnučku na prázdninách, víte?
Já s úsměvem: Tak to je fajn, to já už mám za sebou.
Pán se taky usměje: Jo, je to super. A víte v čem je to lepší než mít vlastní děti?
Já: Ne, v čem?
Pán: No, můžete je vrátit!
-v ten moment se začíná řechtat a já se zasmání taky neubráním-

Já: Dobrý den, co to bude?
Paní: Kočko, dejte mi malou míchanou, prosím.

Já: Prosím, co to bude?
Pán: Děvčico, natočte mi malou vanilkovou.

- je dvacet minut po zavíračce, skládám věci do malé lednice, dřepím a jsem zády ke zmrzlinovému okýnku-
Zpoza mých zad se ozve: A to vás jako nezajímá, že tady máte frontu?
-otáčím se a vidím chlapa se zvednutým obočím, ze kterého sršelo ego i na tu dálku-
Já: A jak vás mám těmi zády vidět?
Pán opět arogantně: Takže nezajímá...
-odchází-
-čekám, kde je zbytek té fronty-
-a on nikde nikdo-
-ono kdyby lidé zdravili, když někam vlezou a něco chtějí...-

-paní si kupuje dva dezerty v plastových kelímcích-
-podávám jí to do okýnka-
Paní: Ale tam je máte větší...
Já: Ne, všechny jsou ve stejných kelímcích, takže to není možné. Jsou všechny stejné.
Paní: Fakt? Podle mě jsou tamty větší.
Já v klidu: Opravdu ne, máme jen jedny kelímky.
-za dvě minuty se paní vrací-
Paní: Měla jsem tam kousek alobalu, to už jíst nebudu. Dejte mi nový.
Já: Aha. Dobře.
Paní: Tak snad bude konečně v pořádku.
-a v dalším „větším“ kelímku už určitě nic nebude-
-opravdu, nebylo-

Paní: Dobrý den, máte ještě otevřeno?
Kolegyně: Nene, máme do pěti a je půl sedmé.
Paní: Aha, takže mi prodáte oplatky?
Kolegyně se na ni nechápavě podívá: Ne, máme už hodinu a půl zavřeno...
-paní odchází-
Kolegyně: Myslíš, že mě neslyšela?
Já: No, podle mě spíš nechtěla...

Starší paní: Dobrý den, máte nějakou minerálku?
Já: Mám Kofolu, Vineu, Oranginu a perlivou nebo neperlivou vodu. A pak džusy.
Paní: Jo, a to máte v lahvích?
Já: Ano.
Paní: Tak tu Kofolu. A můžu si ji vzít s sebou?
Já: Ano. Je v láhvi.
Paní: Já ji totiž potřebuju s sebou.
Já: Chápu, můžete si ji v té PET láhvi vzít kam chcete.
Paní: Dobře. Dám si nějaké sladké pití. Tady na stůl.
Já: Jako tu Kofolu s sebou a něco ještě tady?
Paní: Jo, nějaké sladké pití. Třeba džus.
Já: Dobře, tak já vám to všechno nachystám a podám to okýnkem na zahrádku, dobře?
Paní: Ale tu Kofolu chci s sebou, v té láhvi.
Já už poměrně unaveně: Však ano, podám to všechno na tácku do okýnka. Kofolu i džus.
Paní: Aha, dobře.
-zaplatí, ale stále tam stojí-
-chystám se obsloužit dalšího pána-
Paní: A tak mám si jít pro to pití kam? Do toho okýnka?
Už se zmůžu jen na: Ano.
-paní odchází-
Pan cyklista, který byl na řadě: Někdy je to těžké, že?
Já: To teda...

Já: Dobrý den, co to bude?
(Opět ten neupravený starší) pán bez pozdravu: Co je na tom lívanu?
Já: Mandle.
Pán: Aha, a to je jenom na tom? Tohle?
Já: Ano. A pod tím je tvaroh,...
Pán mi skáče do řeči: Ale já se vás, SLEČNO, neptám, co je tam. Ptal jsem se, jestli je to jen na tom.
Já: Ano, už jsem vám to řekla, vevnitř mandle nejsou.
Pán: Aha, já bych to musel obrat...
Já nezúčastněně: No...
Pán: A nic jiného bez něčeho tvrdého tu nemáte?
Já:  Je tady spousta koláčů.
Pán: A tam není nic tvrdého?
Já: Ne.
Pán: A co máte?
Já mírně zoufale: Tak třeba pudink? Ten je takový měkký a...
Pán mi ukazuje na konkrétní koláč, tak centimetr od pečiva, a opět mi skáče do řeči: Chci tenhle.
Já v klidu: Dobře, ještě něco k tomu?
Pán ukazuje na kremrole: A tady je něco tvrdého?
Já: Je to klasická kremrole. Listové těsto a krém, takže ne.
Pán: Dobře, vezmu si dvě.
-ukazuje na nějaké dvě trubičky, ale já už se otáčím, jdu si pro tác a po návratu beru dvě náhodné trubičky-
-takhle teda ne-
-a asi působím dost vážně, protože pán tentokrát nic neříká a nevybaruje-
Já: Je to všechno?
-pán mlčí-
Pán: Tak kolik?
-v duchu protáčím oči, odpovím, dvakrát se zhluboka nadechnu-
Pán znovu ukazuje na lívan s mandlemi: A kdybyste „jí“ (myslí šéfovou) řekla, ať to udělá bez toho, udělala by to?
Já už celkem vyšťavená: Ne.
-na víc se nezmůžu-
-pán si bere vrácené peníze a odchází-
-já se odcházím napít a zhluboka nadechnout-
-ale už jsem ho zvládla o něco lépe, než minule-

Paní: Dobrý den, dám si zmrzlinu.
Já: Dobře. A dáte si meruňku, vanilku a nebo míchanou?
Paní: Míchanou.
Já: A velkou nebo malou?
Paní: No tak normální, ne?
Já: A co je u vás normální zmrzlina?
Paní: A jak mám já vědět, jak vypadá vaše malá a velká?
Nechápavě se na ni dívám: Dobře, tak jinak. Chcete si dát za zmrzlinu 25 nebo 35 Kč?
Paní: No, 35.
Já: Dobře.
-točím zmrzlinu-
Paní podrážděně: Tak mi ji snad dáte to kelímku, když je to ta velká, ne?
Já: Obvykle se zmrzlina točí do kornoutku, takže jste mi to měla říct, pokud jste to chtěla jinak. Každopádně to není problém.
-nahýbám se pro kelímek a zmrzlinu tam překlápím-
Já: Prosím. Na shledanou.
Paní: Nashle.

Tři milé situace na závěr

 

-podávám kávu sympatickému pánovi středního věku-
-v rukou má spoustu věcí-
Pán: Myslíte, že byste mi do toho mohla nasypat dva cukry a dát mi na to víčko, prosím?
Já: No jasně.
-nasypu dva cukry, zamíchám to a přiklopím víčkem-
Pán: No vy jste úžasná, vás bych chtěl mít doma.
-hlavou mi projedou myšlenky na to, jaká jsem partnerka-
Já s lehkým usměvavým úšklebkem: No, to byste teda fakt nechtěl.
Pán: Ale ano, chtěl.
-s úsměvem odchází-

- sympatický pán si přišel pro zákusky, ukazuji mu velikost krabic-
Pán: Ta střední bude stačit.
Já: Dobře.
-pán pořád diktuje další zákusky, já si připadám, jako bych skládala puzzle-
Pán: A ještě prosím tři ty košíčky.
Já: No, ty už tam nedám.
Pán se usměje: Tak alespoň dva.
Já: No nevím, nevím.
Pán: Vy to dáte, já vám věřím.
Já: No, já sobě jako taky, ale zase nedokážu všechno, že jo.
-posouvám zákusky, až tam ten druhý košíček nakonec dám-
Pán: No vidíte, já jsem to říkal, že jste úžasná a že to zvládnete!

-pán mi nadiktoval zákusky, já mu je dávám do krabice-
Pán: Já vám musím něco říct, můžu?
Já: Ano, povídejte.
Pán: To je tak strašně super, že se tak hezky usmíváte, i když tu máte tolik lidí.
-usměju se ještě víc-
Já: Děkuju.


Tak doufám, že jste se pobavili. Která situace vás překvapila, zarazila nebo donutila k úsměvu nejvíce? ☺

K.