KDE JEDEN PŘÍBĚH KONČÍ...

Ahojte! ☺

Dneska bych vás ráda přivítala u článku, který je úplně odlišný od těch, které u mě na blogu vídáte. Tenhle bude totiž takový vzpomínkový, lehce vysvětlující a oficiálně uzavírající jednu etapu mého života. Zároveň bude věnovaný člověku, který pět let stál po mém boku, ale stíhal mi u toho i krýt záda. Bude věnovaný i mně samotné, jako vzpomínka a obtáhnutá dělící čára, kterou jsem před více jak rokem za svým prvním vztahem udělala. A bude věnovaný i vám, kteří si něco takového potřebujete přečíst. Pro vás, kteří hledáte ujištění, že nejste ve své situaci sami, že stojí za to ji vyřešit a že zase bude líp. Protože bude. Takže tohle je pro vás. Pro nás. ☺

Jak už jste tedy asi pochopili, tenhle článek bude o konci mého vztahu. Chtěla jsem nechat věci, ať si sednou, všechny mé pocity nechat dovířit a uspořádat všechny myšlenky, které ohledně tohoto tématu mám nebo jsem měla. Vím, že jsem žádný podobný článek psát nemusela, ale chtěla jsem. A přišlo mi to fér. Jak vůči vám, tak vůči mně samotné. Bývalého přítele jste totiž vídali na fotkách jak tady, tak i na mém Instagramu. A já bych tímto článkem ráda tak nějak „oficiálně“ uzavřela tuhle kapitolu a tenhle příběh, abych mohla začít psát a sdílet jiný. Nový.

V dubnu loňského roku jsme s bývalým přítelem oslavili pětileté výročí. Tou dobou už jsem ale měla pár měsíců pochybnosti o tom, jestli jsem tam, kde chci být, a tam, kde mám být. Začala jsem hodně přemýšlet. O sobě, příteli, našem vztahu. A čím víc jsem vnímala své pocity a myšlenky, tím víc jsem nabírala dojem, že nejsem na správném místě. Tenhle dojem jsem i několikrát vyslovila nahlas, což ústilo ve snahu přítele náš vztah za každou cenu udržet. Následovala spousta rozhovorů, slz a výčitek, že ubližuju člověku, který si to vůbec nezaslouží. Člověku, který se mnou byl vždycky, když jsem potřebovala. Který mi pomáhal, staral se o mě a udělal by pro mě všechno na světě. Člověku, který mě měl opravdu hodně rád. A já jsem mu lámala srdce.

V tyhle chvíle jsem se cítila opravdu hrozně. Vidět ho zlomeného mě bolelo, i když už jsem necítila to, co dřív. Pořád to byl člověk, kterého jsem měla ráda. Člověk, se kterým a vedle kterého jsem vyrostla. Během těch pěti let, co jsme byli spolu, jsme se toho hodně naučili. Jeden od druhého, ale i společně. Zažili jsme spoustu věcí a ještě víc jsme jich pochopili. Získali jsme spolu spoustu zkušeností, které nás ovlivňují teď a budou to dělat i v budoucnu. A já jsem za to hrozně vděčná. Protože celý vztah pro mě byl prostorem, ve kterém jsem mohla růst, rozvíjet se, hledat se a nakonec se i najít. Vedle citlivého hodného člověka. A to byl opravdu velký dar.

Díky tomuto vývoji jsem postupně přicházela na to, kdo jsem a co chci. A během toho mi začalo docházet, že směřuji jinam, než kam mě můj vztah a bývalý přítel vedli. Začala jsem vnímat, že se mé city změnily a že už jsem ve vztahu spíše ze zvyku a z očekávání druhých, než z lásky. Znali jsme navzájem své rodiny, které jsme měli rádi, a přátele, kteří nás vnímali jako nerozdělitelnou dvojici. O to těžší pro mě bylo si připustit, že bych odešla. Měla jsem pocit, že bych selhala, že bych všechny tyhle lidi zklamala. Že bych byla sobec, který odchází, jen aby jemu samotnému bylo dobře, a neohlíží se na ostatní. Tohle vědomí mě hodně ubíjelo. Nechtěla jsem být sobecká. A tak jsem ve vztahu ještě zůstávala. Napůl prázdná a napůl plná myšlenek a směsi pocitů. Ale bylo to jen odsouvání řešení problému.

A pak přišel moment, kdy jsem si všechno uvědomila a připustila. Kdy jsem sama sobě upřímně řekla, že tohle není to, co chci. Že nevidím společnou cestu ani cíl v budoucnu. Že moje city už nejsou takové, jaké bývaly. A že ve vztahu nezůstávám z lásky, ale ze zvyku, a ze snahy nezklamat okolí a neublížit tomu druhému. Že v tom vztahu už nejsem šťastná, nejsem sama sebou, necítím se úplná a že patřím někam jinam a nejspíš i k někomu jinému. Že není sobecké odejít ze vztahu, ve kterém chybí ta pravá láska. Naopak. Že svým odchodem uvolním místo někomu, kdo může mému příteli dát víc než já. Že může mít vedle sebe někoho, kdo ho bude milovat tak, jako já jsem nemohla. A kdo mu dá všechno to, co já jsem mu nedala. A po tomhle uvědomění jsem se rozhodla odejít. S vědomím toho, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Pro něj. Pro sebe. Pro nás oba.

Ano, samozřejmě že nastaly momenty, kdy jsem si říkala, jestli to nebyla chyba nebo jen nějaký chvilkový zkrat. A že jich byla spousta. Častokrát mi v hlavě běhaly vzpomínky na hezké chvíle, které jsme zažili. V tyhle okamžiky jsem nad svým rozhodnutím začínala pochybovat a přicházely i myšlenky na návrat. Cítila jsem se strašně osamělá a hodně jsem brečela. Hlavou mi běhalo, že jsem se vlastně neměla až tak špatně, že jsem měla hodného přítele, který by pro mě udělal všechno, a že už třeba nic lepšího nenajdu, že nic lepšího není. A že bych se možná měla vrátit. Ale někde v sobě jsem věděla, že tím bych jen oddálila to, co by postupem času stejně přišlo. A tím bych jen víc ublížila nám oběma. 

 

Postupem času bylo podobných myšlenek méně a méně. Cítila jsem se lépe, vnímala jsem prostor k růstu a vývoji. A byla jsem otevřená tomu, co přijde, a připravená to přijmout. Připustila jsem si, že jsem přesně tam, kde mám být. A že když se jeden příběh uzavřel, život pro mě i bývalého přítele může připravit nový. A připravil. Každý si teď jdeme svou cestou. Jinak, jinam a s někým jiným. A je to přesně tak, jak to má být.

Cítím obrovský vděk za to, že jsem mohla vyrůst právě vedle člověka, kterého jsem měla po svém boku. Že jsem se mohla tolik naučit. Poučit se ze spousty chyb. Pochopit principy vztahu. Cítit řadu emocí. A vnímat. Sebe, své city i pocity. Děkuju.

Jsem moc ráda za zkušenost, kterou mi můj minulý vztah dal. Díky němu jsem si vytvořila vizi toho, co chci a co nechci ve vztahu příštím. Pochopila jsem, jak o vztah pečovat, co do něj patří, co do něj vnést a jak v něm růst. Sám za sebe, ale i s tím druhým. A to je něco, co vám neřekne žádná kniha ani žádný článek. To si musíte zažít. A buď tyhle principy pochopíte v jednom vztahu, aplikujete je na něj a bude to fungovat, nebo přijdete na to, že to není ono a vy patříte jinam, k někomu jinému. Ať už to bude první nebo druhá varianta, bude pro vás ta správná. Vnímejte sami sebe, city a pocity, které cítíte. Poslouchejte je a připusťte si je. Pak už se podle nich jen nechte vést a směřovat. Dovedou vás přesně tam, kam mají. ☺

K.