PERLIČKY Z PRÁCE VIII - VĚTRNÍK VS. VĚNEČEK, BÍLÁ DOBROTA A ÚTOK TERMOBOXŮ

Ahojte! ☺

 

Poslední Perličky vyšly v květnu, ještě před úplnou letní sezónou. Přes červenec a srpen jsem ale zase obsloužila neskutečné množství zákazníků a s tím jsem opět zažila několik vtipných situací. I když jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. No, překvapilo. Potkala mě ale taky spousta milých slov od usměvavých a příjemných lidí. A teď bych se ráda o tyhle situace podělila i s vámi. Vítejte u osmého dílu Perliček z práce! ☺

 

Pán: Dám si ten brownies s tvarohem.

Já: Dobře.

Pán v zápětí: A to nahoře, to je co? To je tvaroh?

-co k tomu říct...-

 

Paní: Dejte mi jeden ten větrník.

Já: Dobře.

-položím větrník na tácek-

Paní: Co to je? To jsem nechtěla!
Já: To je větrník, paní.

Paní: Ne, to není, ten má bílou polevu.

Já: Ne paní, nemá. Bílou polevu má věneček s citronovou polevou.

Paní: Ježíši, věneček nebo větrník, není to jedno?

-no, tak očividně není-

Do prodejny přichází starší pán, jehož „dobrým zvykem“ je přenášet negativní energii na nás. Tentokrát opět neudělal výjimku.

Pán bez pozdravu, jako vždycky: Dejte mi tu bílou dobrotu.

Kolegyně: Bílou dobrotou myslíte co?

Pán: No to bílý dole.

Kolegyně stále v klidu: Dole je kokosový dort, rolády...

Pán: No, to úplně dole!

Kolegyně: Dobře, takže teda jednu tu roládu, ano?

Pán začíná dělat scénu: Jo, roládu. Hloupý a nemožný chlap, že?! Tak to snad ví i dítě, že je to roláda, ne?

Kolegyně v klidu: Tak pak nechápu, proč to neřeknete.
-kolegyně mu podá zákusek, pán odhodí peníze a odchází-

Pán si objedná kafe a zákusek.

Já: Osmdesát korun poprosím.

-pán mi podává stokorunu a nastavuje ruku s drobnýma-

Pán: Vyberte si těch třicet korun, ať máte drobné.

Já: Super, děkuju.

-beru desetikorunu a zbylých dvacet korun v pětikorunách-

Pán: Ne, tu desetikorunu mi vraťte. Říkal jsem drobné. Vemte si ty koruny a dvoukoruny.

-vracím pánovi desetikorunu a lehce zaražená si tedy beru ty „drobné“-

Paní přijde do prodejny a rozhlíží se po zboží.

Já: Dobrý den, co si dáte?

Paní zamumlá pod rouškou něco, co mi zní jako: Dobrý den, máte tady vejce?

Já zvyklá na otázky podobného typu klidně odpovím: Ne paní, vejce tu nemáme.

Paní s vykulenýma očima: Jaká vejce? Ptám se vás, jestli tu máte WC.

Já: Aha, pardon. Ani WC tu nemáme.

Paní: Dobře, děkuju.

Já: Budete si chtít něco vybrat?

Paní: No, líbí se mi ta krabička.

Já: A krabička která? Pralinková?

Paní opět s vytřeštěnýma očima: Já nechci žádnou krabičku. Chci kravičku. Krávu. Tu pralinku ve tvaru krávy, kterou máte ve vitríně! 

-paní se opět omluvím a sleduju kolegyni, jak zadržuje svůj smích-

-uznávám, z pohledu třetí osoby mohla ta komunikace vypadat vtipně-

-zvlášť, když kolegyně jí prý rozuměla úplně všechno...-

 

Pán si objednává zmrzlinu a prosí mě, jestli si ji může dát do termoboxu.

Odpovídám, že určitě, a natahuju se na polici pro boxy.

A samozřejmě, že se to na mě celé sesype.
Pán za okýnkem soucitně, ale pobaveně: Měl jsem si to dát radši normálně, že?

Já pohotově: Nene, v pořádku, měl jste to i s vystoupením. Prodávat zmrzlinu normálně už je nuda, ne?

Pán se široce usměje a když mu podám box se zmrzlinou, dá mi do ruky peníze i s dýškem a s pozdravem a úsměvem odchází.

Tři milé situace na závěr

 

Milý pán kolem třicítky si přichází objednat zmrzlinu. Sedám si ke stroji, který se mnou opět moc nekamarádí a vyprskne mi trochu zmrzliny přímo do obličeje.

Já: Výborně, to tady dlouho nebylo.

-podám pánovi zmrzlinu, omluvím se a jdu si otřít kapky z obličeje-

Pán s milým klidným úsměvem: V pořádku, to ničemu nevadí. Víte, jak byste byla sladká?

 

Pán se třemi malými dětmi čeká u okýnka na zmrzlinu. Nesu karton mléka a chystám se ho přes to okýnko podat do prodejny. Pán shromáždí děti na stranu.

Pán: Ukažte, já vám to vezmu, ať se s tím netaháte.

Já: Děkuju, jste hodný, ale já to zvládnu.

Pán: O tom já nepochybuju, jsem si jistý, že to zvládnete, ale dejte mi to, vezmu to.

-víc takových gentlemanů, prosím-

Otevírám dveře z prodejny a vycházím ven, kde stojí fronta lidí. Ve výrobě si beru krabice se zákusky a vracím se zpět. Procházím kolem spousty lidí, na které mluvím, aby se nějak neotočili nebo neposunuli a nevědomky jsme se nesrazili. To by těm zákuskům asi moc neprospělo.

Dokola opakuju: S dovolením, pardon, jen proběhnu...

U pána, který stojí přímo u dveří, pronesu: Ať se mě neleknete, jenom proběhnu...

Pán se ke mně otočí, chviličku na mě kouká, posune se a s úsměvem pronese: Vás se, slečno, leknout? To určitě ne.

Já s úsměvem: No, to byste se divil.

-pán se pořád usmívá a otevírá mi dveře-

-poděkuju a s dobrou náladou pokračuju v práci-

Tak, to bude z těchto Perliček všechno! Nicméně mám ještě dostatek materiálu, takže si myslím, že brzy vydám i devátý díl. Takže pokud vás tento formát baví, můžete se těšit!

Stejně tak se já budu těšit na vás u dalšího článku! ☺

K.