PERLIČKY Z PRÁCE IX - POLSKÝ ZÁKAZNÍK, PISTÁCIOVÁ TARTALETKA A LATTÉ S MLÉKEM

 

Ahojte! ☺

 

Jak jsem slíbila v předchozích Perličkách, přicházím (relativně) chvilku po vydání osmého dílu s dílem devátým. V tomto článku se pobavíte nebo pozastavíte nad šesti situacemi a následně vás dvě milé situace přesvědčí o tom, že jsou mezi námi pořád milí sympatičtí lidé, kteří vám předají svou energii a dobrou náladu. Tak pojďme na to! ☺ 

 

K pultu přichází pán a prosí nás o hadru. Ptám se, co se stalo. Odpovídá, že má malé dítě a že to tam celé zapatlalo od čokolády. Chápavě mu podám hadru.

Pán po návratu: Tak, děkuju, snad je to v pořádku. Víte co, já to jako chlap s hadrem moc neumím.

Já se smíchem: Aha, jasně, chápu.

Pán se taky zasměje, poděkuje a odchází.

 

Do prodejny přichází drobná upravená blondýnka v bílých šatičkách. Působí na mě strašně jemně.

Slečna: Prosím vás, dáte mi tři ubrousky?

Já: Určitě.

-podávám jí ubrousky-

Slečna: Děkuju. Víte, mně se tam vys*al pes.

-už jen přikývnu, nevím, jak jinak lépe reagovat a říkám si, že ne vždycky potřebuju vědět všechno-

-každopádně v tom kontextu té drobné vílí slečny byla tahle věta opravdová bomba-

 

Pán: Zdravím, uděláte mi latte?

Já: Ano, samozřejmě.

Pán: A uděláte mi ho s mlíkem?

Já: No, latte je vždycky s mlíkem.

Pán: Opravdu?

Já: Ano, opravdu...

 

Paní: Dobrý den, dám si tu pistáciovou tartaletku.

Já: Dobře. Bude to všechno?

Paní: Asi ano. A můžu se vás zeptat, jestli jsou v tom oříšky?

Já: Samozřejmě, je to pistáciová tartaletka, jsou tam pistácie.

Paní: Aha, tak to já nemůžu...

-aha-

Obsluhuju polské zákazníky. Rukama a nohama se doberu k tomu, co si dají. 

Já: Budete mít nějaké drobné?
-pán to pochopí a hrábne do kapsy-

Nastavuje mi ruku a já mu rozumím něco jako: Poszukajte si.

-no, nebudu tvrdit, že mě to v první vteřině nezaskočilo, než mi to došlo-

-pak mě to pobavilo-

 

Obsluhuju asi čtyřicetiletého pána. (Podle komunikace, vystupování a oblečení jsem ho tipla na pána z Prahy.) Pán si vybere kávy a zákusky pro rodinu. Pokládám zákusky na papírové tácky, dám k tomu plastové lžičky a naskládám to na kovový tác, který mu podám. Jako vždycky všem zákazníkům.

Za chvíli pán naběhne do prodejny a křičí: No to snad nemyslíte vážně?!

Já: Prosím?

Pán se rozhuláká na celou prodejnu: To vám jako přijde normální dávat zákusky na papírové tácky a dávat k tomu plastové lžičky?! Mně to teda normální nepřijde!

Já klidně: Mně zase nepřijde moc normální, že tady na nás takhle křičíte. Navíc za něco, co nemůžeme ovlivnit. Jsme prodejna potravin, jen máme venku posezení. Já nemám talířky ani lžičky, které bych vám dala.

Pán: No tak ale to snad nemyslíte vážně, ne?!

Já: Já už nevím, co vám k tomu mám říct. Ráda bych vám vyšla vstříc, ale nemám jak.

-pán na mě naštvaně kouká a čeká, jestli tu jeho situaci jako hodlám vyřešit-

-já pořád koukám na něj, jestli to myslí vážně-

-pak se otáčí a naštvaně odchází-

-pohledy zákazníků, kteří v prodejně čekali, mluvily za všechno-

 

Dvě milé situace na závěr

 

Přichází sympatická paní, dává si dvě kávy a dva zákusky. Nachystám dvě lžičky k zákuskům a objednávku jí podám. Paní poděkuje a odchází.

Za chvíli se vrací s prosbou: Já se omlouvám, ale mohla byste mi dát ještě jednu lžičku?

Já: Jasně, určitě.

-podávám paní lžičku-

Paní: Jste úžasná, děkuju moc.

Já s úsměvem: Nemáte vůbec zač.

-no není to parádní, když jsou lidi takhle vděční za maličkosti?-

 

 

Obsluhuju paní kolem pětačtyřiceti let. Souběžně se mnou obsluhují další dvě kolegyně jiné zákazníky. Lítáme sem a tam, jako vždycky. Paní, kterou obsluhuji, si vybírá zákusky, koláče a čokolády. Vždycky, když procházím za pultem, zapínám nějaké kolegyni kafe, přenáším různé věci sem a tam, abych svou cestu pro zboží, které si paní vybrala, co nejvíc využila. Dělám to tak vždycky, přijde mi to normální.

Doobsloužím paní, chviličku na to mě jedna kolegyně prosí, jestli jí udělám stužku na dárkovou krabičku. Když ji u pultu zavazuju, promluví ke mně ta paní, která si ještě skládala zboží do tašky.

Paní: Teda, vy tady máte takové fofry... Ale s jakou lehkostí to zvládáte, to teda opravdu klobouk dolů!

-se širokým úsměvem jí poděkuju a s dobitou pozitivní energií pokračuju v práci-

 

 

Tak, to je konec devátého dílu. Doufám, že i tady jste se pobavili a pousmáli. Momentálně jsou tohle všechny situace z práce, které se mi k dnešnímu dni staly. Ale hned, jakmile budu mít dostatek materiálu pro další díl, sepíšu ho a vydám. I když si říkám, jestli lidé můžou vymyslet ještě něco dalšího. Ale to si říkám po každých Perličkách, a vždycky se objeví někdo originální, kdo mě překvapí. Tak uvidíme, jestli to tak bude i dál. ☺

Teď už se s vámi jen rozloučím a budu se těšit u dalšího článku! ☺

K.