PRVNÍ DAROVÁNÍ KRVE

Ahojte! ☺

Původně jsem neměla v plánu tento článek vydávat už dnes. Každopádně v hlavě jsem ho měla už dlouho. Jen jsem čekala na ten správný moment, kdy už jej budu moc sepsat a vydat. A ta chvíle právě nastala! ☺

To, že se snažím pomáhat, kde můžu, už o mně možná víte. Angažuji se ale hlavně v různých činnostech na podporu zvířat a útulků. Přesto se snažím dělat maximum. Takže myšlenka, že půjdu hned po osmnáctých narozeninách dát krev, sídlila v mé hlavě už poměrně dlouho. Ale nebylo to úplně tak jednoduché.

Pokus č. 1 - Končím u vstupních dvěří!

 

Byla středa a já jsem se s mamkou odhodlaně vydala do odběrného centra. Ráno, sedm hodin a my stojíme u vstupních dveří. A na nich visí rozpis, který říká, že plná krev se bere jen úterky a čtvrtky. Ostatní všední dny se chodí jen na plazmu. Super, takže dneska nic.

Pokus č. 2 - Dostala jsem se k zápisu!

 

Tentokrát mám vybraný správný den. S vyplněným dotazníkem tentokrát sama vcházím do čekárny. Když černovlasá paní vyvolá moje číslo, odeberu se k jejímu okénku. Předávám jí občanku a vyplněný dotazník.

„Jo, dobře, hm... Máte tady, že jste se v roce 2016 lěčila s -----, máte výsledky krevních testů?“

No, nemám, pochopitelně. Takže jsem čekala asi 14 dní na objednání ke své doktorce.

Tam se mi sestra snažila vzít krev. Tady je fajn podotknout, že moje žíly jsou spíš drobná téměř neviditelná vlákýnka. Tak že prý to vezme ze hřbetu ruky. No, to byl nápad!

Nejen, že se jí to nepovedlo ani tam odebrat, ale já jsem pak zůstala sedět na venkovních schodech s hučením v uších, černem před očima a motající se hlavou. Tohle fakt už nechci zažít. Fujky.

No, každopádně krev na vyšetření pořád není. Takže jsem poslána do odběrného specializovaného centra. Tam byla paní trošku šikovnější. Řekla jsem jí o svém problému s odběrem ze hřbetu ruky. Chápala mě a napíchla žilku v předloktí na první pokus. Hurá.

Čekám tedy na výsledky. Když je konečně mám, vydávám se na začátku září na odběr krve znovu. Odhodlaná, že tentokrát to už vyjde.

Pokus č. 3 - Už jsem u doktorky!

 

Ne, nevyšlo. Byla jsem totiž před týdnem v Maďarsku. Takže jsem na měsíc dočasně vyřazena ze seznamu. Pecka. Možná bych mohla ten Google občas použít no.

Každopádně mi tedy nevzali ani vzorek, ale poslali mě k doktorce projít rodinné nemoci, můj zdravotní stav a založit mi tak kartu.

Tak jsem se dostala zase o kousek dál.

Kamarádku, která tam byla tenkrát se mnou, zase poslali domů skrz nedostatek železa. Super, tak už vím, přes co jako vegetarián neprojdu příště.

Pokus č. 4 - Že by?

 

Tak jsem tady zase. Připravená, že mi konečně už vezmou tu ampuli, po jejíž analýze mi dají tabletky železa a za měsíc to přijdu zkusit znovu.

Projdu tedy přes okýnko. Úspěšně.

Jsem poslána k odběru vzorku. Klučina nevypadá moc nadšeně, když vidí má předloktí. Levé je trochu lepší, to nechává na plný odběr. Takže se jde pokusit vzít vzorek z pravačky.

Celkem to trvá, není to úplně příjemné, ale netrvá to hodinu, takže dobrý. Na to, že ty žíly jsou tam fakt šílené, to nakonec zvládl podle mě dost dobře. Navíc byl sympatický a usměvavý. Pak jsme se viděli ještě asi pětkrát. Čtyřikrát v čekárně a jednou přišel i přímo do místnosti, kde mi krev odebírali. A pořád se křenil. Říkám, sympaťák. ☺

Následuje cesta k doktorce, která se mnou projede kartu a vracím se do čekárny. Aha? Tak to už mě asi pryč nepošlou. Tak že by to vyšlo?

Sympatická paní volá mé jméno a informuje mě o tom, že si mám umít levé předloktí. A je to tady... Dělám co říká a pak ji následuji do odběrné místnosti. Povídá si se mnou a prohlíží si levé předloktí.

„To tam ten kolega střílí ty ruce jen tak od boku nebo co?“

„No, ta pravá je ještě horší, divím se, že to zvládl vůbec odebrat,“ odpovídám s úsměvem.

Nastává nejhorší moment celého tohoto maratonu. Paní není úplně jemná, jehlu do té ruky celkem zabořila. I když se nedívám, věřte, že to fakt cítím. 

„Nemám ji.“

Sakra... Přesně jsem čekala, co přijde. Paní jezdí jehlou pod kůží, tlačí ji stále níž. Je to teda fakt nepříjemné. Svaly na nohou mám úplně sevřené.

„Už to mám. Bolelo to, že?“ ptá se lítostně.

„No, bolelo.“

Omlouvá se mi, ale prý to jinak nešlo. Pak mi sděluje, že to neteče nějak moc, takže budu muset dost mačkat ten „balónek“.

Teď už to bylo v pohodě. Mačkám balónek, povídáme si se sestřičkami a čas utíká celkem rychle. Po chvíli je mi ohlášeno, že je odběr hotový. Čekala jsem, že to bude trvat déle, zvlášť když jsem ten proud měla slaboučký.

Paní mi říká, že jako prvodárce mě nechají déle ležet, ať se mi neudělá zle. Koneckonců nikdo z nás nemohl vědět, co to se mnou udělá.

Pomalu si sedám, dávám nohy z lůžka. Dobrý, zatím v pohodě. Minutku takhle zůstávám a pak se postavím. Dobrý, pořád v pohodě.

Paní mě doprovází do chodby. Stavuji se v okýnku pro omluvenku a pro brož. Pak jdu zpět do čekárny, kde dostávám kávu, rohlík a balíček s různými dobrotami. Naliju do sebe spoustu vody a jdu za mamkou do práce.

V pohodě. Spokojená. Hrdá. A šťastná.

Kdybych vám měla dát tři tipy, jak to zvládnout co nejlépe. Není to nic extra, ale mně to ten den pomohlo.

Hodně pijte. Před odběrem i po něm.

Dejte si ráno rohlík a třeba i čaj s cukrem. Moje tělo tohle hodně ocenilo. Být hladová mi nedělá moc dobře, takže tohle bylo u mě dost důležité. Ale nevěděla jsem, jestli můžu něco jíst a pít něco krom vody, tak jsem to nedělala. Ale paní doktorka se mě pak zeptala, jestli si nechci dát jen suchý rohlík a čaj, že ten odběr pak nejspíš snesu líp. Tak jsem samozřejmě souhlasila. A bylo to super rozhodnutí! ☺

Nebojte se. Není čeho. Mně třeba pomáhala ta myšlenka, že je to pro dobrou věc, že to pomůže někomu, kdo to potřebuje. A to mi stačilo. I když jsem čekala, že to bude nepříjemné (kvůli těm žilkám, jak už jsem několikrát psala). Ale kdo v životě nezažil někdy něco trochu nepříjemného? A tohle fakt nebyla žádná hrůza. Dá se to vydržet. A pokud máte normální žíly, zvládnete to úplně v pohodě! :D

Chtěla bych zároveň tímto článkem ukázat hned na několik věcí. Za prvé chci říct, že i vegetariáni mohou mít zdravé a silné tělo, které funguje a může darovat krev. Zmiňuju to proto, že v očích některých lidí se spojení „vegetarián“ a „darovat krev“ neslučuje. Slučuje. Někteří mají železa více a přijímají ho dostatek i ve stravě, jiní si pomůžou suplementy. (Ale abyste si nemysleli, nižší hladina železa je poměrně častá i u „všežravců“...) Mně moje hladina železa pro běžné fungování stačí. Každopádně jsem se rozhodla, že budu brát železo pár týdnů před odběrem a pár týdnů po něm. Přece jen je to zásah do organismu. Navíc u ženy, která je spíše drobnější a má přirozeně nižší (běžný) tlak, než těch 120/80, je ten výkyv o to znatelnější. Tak jsem se svému tělu rozhodla pomoct alespoň takhle... ☺ (Ale to už jsem trošku odběhla.)

Za druhé bych vás tímto chtěla namotivovat. Pokud jste zdraví a nedělá se vám při normálních odběrech špatně, prosím, běžte darovat. Ty podmínky jsou celkem striktní, prostě musíte být fakt zdraví, jsou tam různá omezení a podobně. Pokud jsou tedy vaše tělo i mysl natolik silné, že se mohou k odběru dostavit, udělejte to.

Za třetí, nevzdávejte to! Vidíte mou cestu? Byla jsem v té budově třikrát před tím, než jsem se dostala k samotnému odběru. A to jsem ještě lítala po doktorech a sestrách, aby mi mohli udělat odběr a uzavřít tři roky starou léčbu. Byla jsem prostě odhodlaná, že to zvládnu. A zvládla. A i přes to, že i v budoucnu to bude kvůli slaboučkým žilkám horší a více nepříjemné, někdy se prý odběr nemusí ani uskutečnit, protože prostě „žíla nebude mít svůj den“, budu chodit dál. Protože pokud můžeme nějakým způsobem pomoci, měli bychom. A ne jen kvůli lenosti nebo chvilce nepohodlí se raději do ničeho nepouštět...

Čtvrtá myšlenka bude vlastně věnovaná mému tělu. Za to, jak v pohodě ten odběr zvládlo. Neudělalo se mi zle ani při nabodávání té žíly, ani pak, dokonce mám to předloktí nateklé jen trochu, modřinka je malá, jen teda ten vpich je celkem velký. Ale to nikdo moc ovlivnit nemohl. Jsem vděčná za to, jak silné a hlavně zdravé tělo mám. Za to, v jakém souladu žijeme, jak spolu fungujeme a jak si rozumíme. Jsem šťastná za to, že ze svého zdraví můžu dát část těm, kteří takové štěstí neměli, nemají a nebo třeba mít nebudou. Děkuju!

Na závěr bych ráda znovu zdůraznila: Pokud jste zdraví a schopní darovat krev nebo plazmu, kostní dřeň nebo cokoliv jiného, prosím, udělejte to. Můžete tím zachránit život. Kdybyste na místě toho, kdo to potřebuje, byli vy, váš partner nebo dítě, přáli byste si, aby existovali lidé odhodlaní dát ze sebe část někomu druhému.

V blízké budoucnosti se chystám zapsat do Registru dárců kostní dřeně, možná někdy zkusím darovat i plazmu. A třeba někdy v budoucnu, po dětech, ze mě bude i dárkyně vajíček. Ale to je ještě daleko.☺

A co vy? Darujete? Chcete jít? Půjdete? ☺

K.