POZITIVNÍ MOMENTY V ÚNORU 2022 - NOVÝ ČLEN RODINY, PŘEDĚLÁVÁNÍ BLOGU A MATERIÁLNÍ RADOSTI

Ahojte! ☺

Tak jsem tu s dalším článkem! Teď s nimi nešetřím, že? Ale mám z toho, že si na psaní najdu vždycky nějaký čas, opravdu radost. Do konce března by mohly vyjít ještě dva články (plus cvičební článek posledního března nebo prvního dubna), ale uvidíme, jestli to klapne. Snad ano.
Dneska bych vás chtěla pozvat k článku, který by vám mohl (nejen) do tohoto dne a týdne vnést trošku pozitivní energie. Ráda bych se s vámi podělila o drobnosti, které mi v únoru udělaly radost. Věřím, že v této době je pro spoustu lidí těžké hledat něco pozitivního, natož na každém dni. Ale vždycky se něco najde, ať je to sebemenší „hloupost“. Opravdu. Já si různé pozitivní momenty zapisuji do diáře. A snažím se každý den objevit něco hezkého. Někdy to jde lépe, jindy hůře, ale vždycky něco najdu. (A věřím, že by se to povedlo i vám, s trochou času a zamyšlení.) Dneska bych se s vámi tedy o některé z těch svých pozitivních momentů ráda podělila! ☺

1. Čtrnáctidenní volno po zkouškovém

Zimní semestr jsem si uspořádala naprosto skvěle! Udělala jsem všechny zkoušky a zápočty, měla jsem na učení dostatečné množství času, ale zároveň jsem je všechny stihla během ledna. Což znamenalo, že až do začátku letního semestru, tedy do 14.2., budu mít volno. Což byl opravdu skvělý (ale také zasloužený) pocit! ☺

2. Nový design blogu

Jenže bych to nebyla já, kdybych si do toho volna nepřidala spoustu aktivit, že jo. Takže jsem se hned druhý den vrhla na vymýšlení nového designu blogu. Myšlenka nového vzhledu mého webu ke mně přišla už během zkouškového. V rámci prokrastinace, samozřejmě. „Co bych tak kde mohla ještě udělat, nad čím bych tak mohla ještě přemýšlet, jen abych se nemusela učit...“ A takhle to dopadlo. Takže během prvních čtyř dnů jsem pracovala na úpravě blogu. Ještě jsou tu nějaké malé detaily, které je potřeba udělat, ale zatím jsem se k nim nedostala. Jsou to ale opravdu jen drobnosti, tak mě to moc netrápí. Nicméně blog má tedy nový vzhled i název, jak jste si určitě všimli. A já jsem s tím tedy moc spokojená!

3. Svolení přítele k adopci pejska

Oujee, tohle byl obrovský pokrok! Abych vás trošku zasvětila... Ono to se mnou totiž opravdu není moc snadné. Před Vánoci jsme měli v dočasné péči kotěcí rodinku, kočku se čtyřmi koťaty. Útulek, který je měl přijmout, neměl volnou karanténní místnost, a nemohl je dát k ostatním zvířatům, protože nebyla naočkovaná. Tak jsem prosila přítele, jestli si je na ten měsíc nemůžeme vzít, že je přeci nenecháme venku. A on svolil. Koťata nám samozřejmě obrátila byt vzhůru nohama. (Ale přinesla i spoustu radosti.) Když jsme je kolem 20.12. dávali do útulku, byl tu najednou zvláštní klid. Ale celkem jsme si to užívali, prcci byli opravdu dost živí, takže jsme z toho občas byli už i pěkně unavení.
Nicméně já jsem člověk, který by chtěl zachránit všechna zvířata, ideálně najednou. Což samozřejmě nejde. Doma jsme měli pejska, kočky, zkrátka jsem kolem sebe měla vždycky nějaké chlupáče. A teď jsem najednou byla v bytě, kde byl klid, a kde jsem byla v podstatě celý leden „zavřená u učení“. Část dne sama, protože přítel býval v práci. No, a mně samozřejmě na mých sociálních sítích vybíhali stále další a další útulkáčci. A já jsem s každým takovým pejskem šla za přítelem a říkala jsem mu, že by si zasloužil domov. A že my máme spooustu místa (bydlíme v bytě 1+1, prosím vás :D) a že by se sem jeden takový chlupáček vešel. A přítel pořád odmítal. Že máme malý byt, a jak bychom to dělali, a to a tamto. A já jsem mu na jednu stranu dávala za pravdu. Na tu druhou jsem ale pořád cítila, že nějakého chlupáče potřebuju. Že mě to udělá šťastnou. A toho pejska samozřejmě taky.
Až jsem jednou přišla s fotkou Rafaelka. (Do té doby jsem otravovala asi tak s deseti různými psy. Postupně jsem ale začala přítele obměkčovat. A nebo prostě rezignoval, no... :D) A on se najednou začal ptát. Jak je velký, jak je starý, odkud je a tak. Zůstala jsem na něj hledět a překvapeně jsem se ptala, jestli o tom uvažuje. A on se jen šibalsky usmál a řekl, ať zjistím nějaké podrobnosti od paní z útulku, a pak se uvidí. No, a v ten moment jsem věděla, že budeme mít pejska! ♥

4. Adopce Rafaelka ze slovenského útulku

Rafaelo pak byl opravdu tím pejskem, který u nás nakonec našel svůj domov. Přítel byl tedy spíše pro štěňátko, já naopak pro staršího pejska. Říkala jsem, že se teď necítím na živou mláděcí energii a na výchovu štěňátka. Že bych raději měla staršího vděčného pejska, který čeká celý život na svůj domov. Nebude tak divoký, nebude v bytě nic ničit, budou mu stačit procházky (nebude se s ním muset běhat, chodit na cvičáky a podobně) a bude mít (snad) i nějaké hygienické návyky. Navrhla jsem, že divoké štěňátko můžeme mít třeba časem. Přítel by si totiž chtěl pejska jednou i vycvičit a mít ho celý jeho život. Já sama budu asi spíš tíhnout k adopcím starších pejsků, kteří třeba nemají takovou šanci na nový domov, jako malá štěňátka. Budu jim chtít dát ke konci jejich života pocit domova, lásky a bezpečí. Takže v budoucnu určitě vymyslíme nějaký kompromis. Teď i přítel nakonec uznal, že bude vhodnější starší pejsek. A tak máme Rafaelka, asi devítiletého čtyřiadvacetikilového křížence. Má výborný čich a je opravdu dost chytrý. První dny byl hodně plachý, necítil se v naší přítomnosti dobře, natož aby si užíval pohlazení. Teď je u nás 17. den. A udělal obrovský pokrok. Ráno se přijde nechat pohladit, už se tolik neleká, zklidnil se a je z něj cítit důvěra a vděk. Jsem opravdu moc ráda, že ho máme!

5. Valentýnské radosti

To jsem se o té adopci rozepsala, že? Ale když ono to nešlo jinak. Asi si umíte představit, jak velká věc to pro nás byla. Chystám pak o adopci i samostatný článek, tak se můžete těšit. Každopádně teď pojďme na další body z tohoto článku.

14.2. byl Valentýn, jak asi většina z vás ví. My jej s přítelem neslavíme, ale když jsem ale přišla domů po prvním studijním dni v letním semestru, čekala na mě krásná květina ze slunečnic. Přítel říkal, ať to neberu jako dárek k Valentýnu, ale prostě jako pozornost, kterou mi chtěl udělat radost. Občas mi takhle nějakou květinu donese, protože ví, že je ráda dostávám „jen tak“. Díky valentýnskému šílenství kolem různých dárků si prý uvědomil, že mi dlouho žádnou květinu nedal, tak se rovnou pro jednu zastavil. Ale nebylo to cílené tak, že je dneska Valentýn, tak mi musí něco koupit. Opravdu tento den nijak neslavíme. Prostě chceme být jen spolu, uvědomit si, že toho druhého máme, a to nám stačí.
(Jinak nám teda přítel koupil ještě Ferrero Rocher. Potřeboval z toho tu plastovou krabičku na výrobu robota na zápočet. Z legrace jsem navrhla, že on bude mít krabičku, já pralinky. Nakonec to bylo ale spíš tak, že měl obojí. :D Navíc mu ta jedna krabička praskla, tak jel ještě pro druhé balení. Ale myslím, že to ani jednomu z nás nevadilo. Já jsem měla několik kousků Ferrera, přítel jejich zbytek a ještě krabičku. Takže jsme oba byli maximálně spokojení!)

6. Nové hry a knížky

Radost mi v únoru udělaly i materiální věci. Například hry, které jsme si s přítelem pořídili. Koupili jsme si hru Terra Futura, která nás ale moc nenadchla, a Karak, který naopak hrajeme pořád, vždycky u odpolední pauzy u kafe.

Zároveň mi přišlo šest nových knížek. V polovině února jsem se totiž zapojila do jedné knižní akce, kde si lidé vyměňovali nebo darovali knihy. Já sama nemám tolik knížek, abych je mohla vyměnit nebo darovat, ale kreslila jsem lidem, se kterými jsem se domluvila, záložky s motivem Malého prince. Díky této formě výměny mám doma nové knížky - Truly, Zakázané ovoce, Na kolenou, Spoutaný, Veterinářka a Velké maličkosti.

7. Po dvou měsících v práci

Poslední směnu jsem měla někdy před Vánoci. A práci jsem kvůli zkouškám měla naplánovanou až na poslední dva únorové víkendy. A moc jsem si to užila. Konečně jsem zase viděla kolegyně, šéfy, načerpala jsem si spoustu pozitivní energie ze zákazníků, dala jsem si nějaké dobroty a kafe... Zkrátka, bylo to super!

8. Masáž od mamky

Vždycky, když mám směny v práci, přespávám u našich. A mamka mi jeden ten večer, kdy jsem tam byla, udělala i moc příjemnou masáž. (Od 1.12. má už i svůj masérský salón, takže nás občas takhle hezky rozmazluje.) Asi nemusím říkat, že jsem si ji užila, že ne? ☺

9. Výhra cvičebního setu

Další věc, která mě v únoru moc potěšila, byla výhra cvičebního setu od Timme. Zapojovala jsem se na Instagramu do soutěže o sportovní podprsenku a legíny. (Občas takhle zkouším štěstí.) Pod tímto příspěvkem bylo celkem kolem 1 300 komentářů. Losoval se jeden. A byl vybrán ten můj! Bylo to opravdu velké štěstí, velká náhoda. Měla jsem z toho strašně velkou radost! A moc se těším, až mi ten set přijde. To se bude cvičit!

10. Po dlouhé době jsem si zahrála florbal

Článek zakončím sportovní radostí. Vůbec nevím, kdy jsem naposledy hrála florbal. Myslím si ale, že to budou tak 2-3 roky. Po takové době jsem zase vzala florbalku do ruky. Spolužáci totiž přišli s nápadem, že bychom mohli vytvořit tým a zahrát si v turnaji proti dalším fakultám. Chvilku jsem přemýšlela, jestli do toho jít. Přece jen jde o klučičí florbal, navíc jsem teď dlouho nehrála. Ale nakonec jsem se rozhoupala a šla jsem. A bylo to super! Můj výkon tedy nebyl nic světoborného, ale naštěstí to můj tým bral opravdu tak, že si jdeme prostě zahrát, užít si to, ne to někam na sílu tlačit. Takže u mě to tento účel opravdu splnilo. Byl to skvělý pocit, být zase na hřišti. ☺

A jsme na konci! Dneska jsem se tedy obecně nějak moc rozepsala. I tak ale doufám, že jste to dočetli až sem, že vás článek bavil a že vás třeba přivedl na myšlenky, které zrcadlí pozitivní momenty i ve vašem životě! ☺

Přeji vám, abyste si v březnu dokázali najít taky nějaké hezké pozitivní momenty! 

K.